Hned na začátku bych ráda upozornila na to, že NEJSEM odborník a nikomu se nesnažím dávat rady. Tento článek (stejně jako všechny ostatní články o cukrovce) sepisuji z mých zkušeností a souhlasím s tím, že co funguje mě, nemusí fungovat vám.
Zítra 31. července to bude přesně 12 let od té doby, co mi zjistili cukrovku. Sladká kámoška mě doprovází už půlku života, to je mazec. Utíká to. A protože to jsou pro mě takové druhé narozeniny, říkala jsem si, že to chce oslavit dalším sladkým článkem. Dnes bych se s vámi ráda podělila o mé dojmy po roce na sensorech Enlite.
Abyste tomu nerozuměli špatně, sensory jsem měla několikrát už předtím. Nebylo to ale tak, že bych na sensorech byla často. V IKEMU mi jednou za čas dali zaslepený sensor proto, abychom zjistili, jak na tom jsem během celého dne, což bylo super, ale bylo to jednou za 3 měsíce. Proužků (a času) totiž jinak nemáte tolik, abyste se mohli měřit glukometrem 24/7. Když mi proto asi před rokem paní doktorka nabídla možnost sensorů, skoro jsem neváhala. Proč píšu skoro? Za každý sensor totiž doplácíte 300 Kč a jeden sensor vám vydrží šest dní. Sice to někdy leze dost do peněz, ale zdraví máme jen jedno, takže jsem do toho šla. A teď jsem za sensory vděčná.
Proč sensor Enlite?
Se sensory Enlite jsem měla zkušenosti už předtím. Fungují totiž s mojí pumpou 640G, takže mi přišla blbost používat sensory od jiné značky. Během roku jsem vyzkoušela i sensory/glukometr Freestyle Libre (jde o takové menší kolečko, fotky viz níže). Ten je sice super v tom že je menší, ale (snad jen zatím) u nás nefunguje jako sensor. Funguje spíše jako glukometr a když potřebujete zjistit glykémii, musíte k sensoru přiblížit čtečku. Čtečku sice můžete přibližovat jak často během dne chce, na hypoglykémii nebo hyperglykémii vás ale předem neupozorní, což pro mě malinko ztrácí smysl v tom, že můj největší problém jsou právě hypoglykémie. V tom, že se mi pumpa před hypoglykémií zastaví a upozorní mě, vidím velké plus.
Nebudu lhát, že jsem ze sensorů nebyla ze začátku hotová a že šlo všechno hladce. První dva sensory mi byl čert dlužný. Při prvním zavádění se mi sensor, kvůli špatnému zavaděči, zničil a druhý nefungoval správně. V tu chvíli jsem myslela, že se na sensory vyprdnu, ale na zákaznické lince jsme všechno vyřešili a naštěstí mi oba dva sensory vyreklamovali. Určitě tedy neházejte flintu do žita po prvním neúspěchu. Všechno si to sedne, jen to chce čas. Se zákaznickou linkou jsem nikdy problém neměla. Když mi přestala fungovat pumpa, vždy dovezli novou a když je problém se sensorem (což se samozřejmě může stát), vždy se snaží pomoci. Určitě je ale důležité schovávat si (alespoň ten týden, kdy sensor máte) krabičku se sériovým číslem sensoru.
Důležitá je také u sensorů intenzita signálu sensoru – ISIG. Pokud nevíte, co tato zkratka znamená a k čemu je dobrá, doporučuji kouknout do diabetické skupiny na Facebooku nebo zavolejte na zákaznickou linku. Do budoucna si ušetříte spoustu nervů s kalibracemi.
Zavádění sensoru
Sensory si nejčastěji zavádím do nohy nebo do ruky. Ze začátku mi bylo hodně nápomocné video z YouTube, kde si holčina sensor zavádí (video najdete níže). Postupovala jsem spolu s ní, až jsem se to celé naučila. Osvědčilo se mi i dvojité lepení, které používá, ale sensor raději ještě přelepuji další náplastí.
Nepoužívám přímo náplastě, osvědčili se mi tejpy, ale tam musíte dávat pozor, když tejp sundaváte. Já si tejp jednou moc utáhla a když jsem ho odlepovala, odtrhla jsem si i kousek kůže. I přes to, že je to přes půl roku mám na noze malinkou jizvu, takže si na tohle dejte opravdu pozor a případně si pořiďte sprej na sundávání náplatí a tejpů, to mi pomohlo hodně. Buď sensor přelepím celý nebo jen část, záleží, co je zrovna na roční období a co mě ten týden čeká za aktivity. Tejpy je dobré ostříhnout tak, aby neměli ostré roky, méně se pak odlepují. Když mám náladu, tak si tejp nastříhám do nějákého tvaru. Minule to bylo třeba srdíčko. Pokud nepotřebuji tak silnou fixaci, což je většinou v létě u vody nebo na dovolené, používám Omnifix nebo Cosmopor. Nedrží sice tolik, ale kůže pod tím lépe dýchá.
Sensory neschovávám, je mi jasné, že jsou vidět, ale za cukrovku se nestydím, takže nemám problém vysvětlit okolí, co to na té ruce/noze mám a proč. A co se týká pohledů lidí na koupališti? Je jich sice víc, ale za tu dobu co mám cukrovku už to moc nevnímám. Dost pozornosti poutá i krabička s pumpou.
Po 6 dnech odlepím náplast (když je potřeba, během týdne, tak vše přelepuji) a sensor vyndám. Dělají se mi sice malé jizvičky ale postupně se hojí. Místa by možna bylo lepší mazat, ale protože jsem na sensorech skoro pořád, tělové mléka na místa vpichu moc nepoužívám, nedrží mi tam potom totiž náplast. Co se týká kompenzace, na sensorech ji mám lepší. Díky tomu, že vidím dlouhodobé grafy mohu lépe upravovat režim a rychleji reagovat. Během dne si mohu více korigovat glykémie korekčními bolusy a když se blíží hyperglykémie neo hypoglykémie, vím o tom rychleji než bych kolikrát věděla s glukometrem.
Jestli tedy váháte, zda do sensorů jít, já říkám jednoznačně ano. Jsem spokojená s Enlite ale s jinými sensory (kromě Freestyle Libre) zkušenosti nemám, takže nemohu soudit. Největší výhodu sensorů vidím když jsem nemocná a nemám glykémie tolik pod kontrolou nebo na dovolené, kde je vždycky malinko jiný režim. Když jsem byla před státnicemi, sensory mi také hodně pomáhali. Buď se více odpočívá nebo naopak hodně chodí a proto je dobré mít glykémie více pod kontrolou. Co vy a sensory? Jaké jsou vaše zkušenosti? Přeji vám všem krásné glykémie a mějte se krásně, K.
