Říct, nebo neříct, že máte cukrovku? Život s cukrovkou

4

Ve spoustě diskuzích a na různých skupinách se řeší, jestli říkat, nebo neříkat, že máte cukrovku. Život s cukrovkou je jen takový, jaký si ho uděláte.

Samozřejmě, že jsou různé situace a někdy se to vyplatí méně, někdy více. Já jsem zastáncem toho, že za cukrovku se nemusíte stydět. Můžete o ní mluvit. Diabetici řeší třeba to, jestli říct o cukrovce na pracovním pohovoru, nebo svému partnerovi, na začátku vztahu. Jak už jsem řekla, já mám v té odpovědi jasno. Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat pomoct.

Sice je mi pouze 21 let, o práci jsem žádala jen párkrát a ještě tolik zkušeností nemám, ale o cukrovce jsem vždy a každému řekla.

Pokud jste na začátku vztahu a berete ho vážně, myslím si, že by vaše drahá polovička měla vědět „pravdu“. Podívejte se na to těma druhýma očima. Chtěli byste vědět, že má Váš partner cukrovku? Já tedy rozhodně ano. Z mé vlastní zkušensti vím, že jedna moje kamarádka to svému příteli neřekla několik měsíců (s pumpou to nezatajíte, ale pokud používáte inzulínová pera, je to v tomto ohledu „jednodušší“). Sice jsme obě byly ještě v pubertě a mladé, ale i v tu dobu mě to zarazilo. Nerozumněla jsem tomu.

Když jsem odepisovala na jednu nabídku brigády, jedna z mých posledních vět zněla nějak takto:

„Překážkou by z vašeho pohledu mohlo být to, že mám cukrovku…“

Ovšem k této větě jsem také připsala, jak dlouho cukrovku mám, že se o sebe dokáži sama postarat a že jsem kompenzovaná. Jediné, co by mohlo být překážkou je fakt, že se občas budu potřebovat změřit nebo se najíst ale že to zabere jen pár minut. A byla jsem přijatá.

Na základní škole byla cukrovka v tomto ohledu spíše zátěží, ale troufám si říct, že to bylo tím, že jsem cukrovku měla jen pár let a byla jsem ještě poměrně malá a proto mě s sebou nevzali na lyžařský výcvik. Samozřejmě, že se nejspíš pedagogové báli mě mít na starosti, ale pamatuji si, že v tu dobu mě to hodně mrzelo. Možná by se to tenkrát dalo vyřešit tak, že by s námi jela na hory moje mamka. To ale nikdo ani nenastínil.

Na střední škole už jsem na lyžařský výcvik jela, cukrovka problém nebyla a troufám si říct, že to byla i přednost, protože jsem chodila na střední zdravotnickou školu. Spolužáci věděli hned od začátku, co to cukrovka je a až uvidí v práci inzulínovou pumpu, poznají ji. Hodněkrát jsem jim totiž ukazovala, jak samotný glukometr, tak kanyly i zásobníčky. Mě to bavilo a je to zajímalo.

Co si o tématu „říct či neříct“ myslí můj přítel?

„Byl jsem rád, že jsi mi to řekla hned“, to byla jeho krátká, ale jasná odpověď. Určitě záleží na tom, jak se k tomu stavíte vy sami, protože přítel tak nějak „přejal“ to, co si myslím o cukrovce já a jak na ní koukám a vnímám jí (a myslím si, že to tak chodí u většiny lidí). Nejen, že mi fandí, ale také na mě dává pozor – třeba i večer, když usnu u televize.

Sice je mi kolikrát nepříjemné, že mě budí s tím, že bych se měla změřit, ale ve finále jsem za to vděčná – myslí to se mnou dobře, i když bych v tu chvíli ráda spala. Když mi řekne, že bych se měla změřit, většinou je to z toho důvodu, že si myslí, že mám hypo.

Vždy hlídá i čas na oběd a večeři, takže se z mého přítele stal zároveň i parťák a nejsem na to sama. Tak nějak mi příjde, že tohle všechno přejal od mé mamky. A vtipné je, když jsem u našich na víkend. To pak slyším naráz jak od mamky, tak od Honzy: „Kolik máš?“

V životě jsou samozřejmě situace, kdy o cukrovce nemluvíme rádi, nebo kdy se to nehodí, ale myslíte tak především na sebe a svoje zdraví.

Četla jsem, že někdy je cukrovka překážkou k získání práce. Nesouhlasím! Podle mého je vemi důležité, jak tuto informaci podáte. Co si o tom myslíte vy? Mluvit nebo nemluvit o cukrovce? Napište mi.

Vaše Karolína

4 KOMENTÁŘE

  1. Ahoj,
    diky za text na ne tak jednoznacne tema, jak by se kdekomu mohlo zdat.
    Jsem diabetik typ A trinact let, ted je mi 24. Pouzivam pera, takze spadam do te kategorie, ktera zamlcovat “jednodussi cestou” muze. I jsem si to vyzkousel. A musim se priznat, ze to cas od casu delam dodnes. V tom je prave z meho pohledu ta nejednoznacnost. Nestydim se za svuj diabetes, ale nestydim se ani za to, ze o nem nekdy nemluvim na prvni dobrou. Jednoduse je to snazsi, protoze me neba kazdemu vysvetlovat veci a zprevracet leta budovane predsudky.
    Sve partnerce jsem to nicmene rekl okamzite prvni vecer, protoze to proste jinak neslo. Potreboval jsem se najist a bylo divne znicehonic ji rict, jdu si koupit sladke medvidky. Ona pochopila (jako zatim vsichni moji kamaradi a blizci lide) a nebyl zadny problem, a neni dodnes.
    Ale myslim, ze v nekterych chvilich je proste lepsi si na tu spravnou chvili pockat, nez kazdeho neznaleho cloveka hned “zaskocit” nebo “vydesit”. Jakkoli my diabetici samozrejme vime, ze nam zadne hrozne hrozby v deviti z deseti pripadu nehrozi.
    Jeste jednou diky za text. :))
    Hezky den a hezke foto na Instagramu :))

  2. Ahoj Kájo, tak zaprvé jsi úžasná! Nejsem holka která by někdy četla jakýkoliv blog, nekoukám na žádné youtuberky které radí jak se líčit (neříkám, že mě nebaví se líčit), ale ty videa a takové to povídání JÁ JÁ JÁ A JÁ nemám úplně rád, ALE tvůj blog je skvělý a pravidelně ho čtu, tvé články jsou čtivé, vtipé, inspirujicí a máš naprostou pravdu. Co se týče cukrovky je to tak jak říkáš, cukrovku vůbec nepovažuju za něco za co bych se měla stydět, vždycky jsme o ní všem řekla a nikdy to nebylo překažkou, když jme nastupovala do zaměstnání říkala jsem o cukrovce a taky to, že budu v práci pravidelně jednou za tři měsíce vypadávat kvuli odběrům a následné kontrole. V práci jsme rok a nikdy nebyl problém. Takže za mě rozhodně říkat a nestydět se. 🙂 měj se krásně a tvé fotky články i kocour jsou užasní !! Ahoj Lucka

  3. Také se řadím do kategorie, kdy to na sebe raději vždy řeknu. Už jen proto, že se ztotožňuji s názorem, nikdy nevíš, co se stane a kdo ti může pomoc. V práci to ví, přátelé to ví…. Co se týče vztahů, pamatuji si, že před 10ti lety, při záchytu jsem měla takový vztah na začátku. Chlapec byl milý, dokonce za mnou chodil do nemocnice, každý den, a poslední den mi řekl… ,,Víš, moje mamka je zdravotní sestra a řekla mi, že diabetika by si dobrovolně do rodiny vzal jen blázen … takže promiň…” Od té doby jsem na tuto informaci opatrná… sděluji jí vždy na začátku, dokud nejsem tolik citově zaangažovaná, aby pak případné “odkopnutí” tolika nebolelo…
    Danča

Napsat komentář

Prosím napište komentář!
Vaše jméno