MŮJ ŽIVOT S CUKROVKOU II.

Nejdřív bych Vám chtěla moc poděkovat za komentáře u prvního článku, protože mě to moc mile překvapilo. Je hezké, že máte zájem jak o můj „příběh“ tak třeba i o to, jak lidem s cukrovkou pomoci, pokud se někomu z nás udělá špatně. Proto jsem se rozhodla napsat o mém životě další článek. Dalším důvodem je také to, že jsem u rodičů a nemám tu fotky na recenze produtků o kterých bych chtěla psát. Ale zpátky k věci. I přes to, že je to „jen“ rok, co jsem ukončila střední školu, ráda bych Vám napsala právě o tomto období.

Jaké to bylo na střední škole

Na střední školu jsem se poměrně těšila, měla jsem přihlášky na dvě školy, shodou okolností jsem nastoupila na zdrávku, a to i přes to, že jsem nenáviděla jehly, krev a popravdě řečeno jsem na tu školu ani moc nechtěla. Šla jsem na školu, kde jsem vůbec nikoho neznala. Na jednu stranu jsem byla ráda, aspoň jsem mohla začít úplně od začátku, ale na druhou stranu jsem se strašně bála. Hned první den jsem si ve škole našla kamarádku, se kterou jsme byly nerozlučná dvojka celé 4 roky. A popravdě řečeno jsem si nemohla vybrat líp, nikdy mi neházela klacky pod nohy a pokaždé držela semnou. Co se týče cukrovky, zaměření jsem zvolila správné.

Zajímalo to spolužáky a taky jsem měla společné téma s pacienty, kteří měli většinou cukrovky také. Sice druhý typ, ale na tom zas až tolik nezáleželo. Kolektiv byl v prváku strašný, pak ale polovinu vyházeli a já si oddechla. Možná to bylo tím, že jsem měla dobré známky, nebo jsem se jim nelíbila. Zkrátka řečeno, moc rádi mě tam neměli. V tu chvíli jsem byla strašně moc ráda, že se kamarádím právě s Adélkou, protože ta mě nenechala ve štichu.

Lyžák a šikana

Ve druháku jsme byli na lyžáku, kde se mi rozbila pumpa, protože jsem na ní něják nešikovně spadla. Naštěstí mi ale ve 12 v noci přivezli novou. Mimo pumpu se mi tam rozbil i nový snowboard, což mě hodně mrzelo, takže jsem dokonce i brečela. Holky z toho udělaly to, že se m stýská po mamce a když jsme přijeli z lyžáku, ve třídě se semnou nikdo, kromě dvou lidí nebavil. Časem zjistili, že je výhodnější se semnou kamarádit, protože jsem uměla poradit nebo jsem jim dala opsat domácí úkol.

Holkám to nezazlívám. Kolektiv kde jsou jen holky je opravdu strašný, pořád se jen pomlouvají a jedna na druhou se směje, jakoby nic. Neříkám, že já jsem měla všechny ráda, ale s nikým jsem velký problém neměla a vlastně jsem ze sebe dělala „blbečka“ protože jsem nedávala najevo, že vím, co o mě říkají a v pohodě jsem se s nima bavila dál. Proč bych si dělala zbytečné zle, když jsem pár opravdových kamarádů (kamarádek) měla.

Miluji tě, aneb první vztah

Ve druháku jsem si našla i prvního přítele, se kterým jsem vydržela skoro rok a půl, takže jsem kamarádky na odpoledne ani nepotřebovala. Popravdě řečeno jsem spíš raději sama. Nepotřebuji se s holkama scházet i po škole a řešit, kdo a co měl dnes ve škole na sobě a jak moc ta sukně byla krátká. Raději se „upnu“ na přítele a holky mají smůlu :D.

Dokonce jsem věděla, že o mě mluví ošklivě i někteří učitelé, protože ty si taky nejspíš mysleli, že když mám cukrovku, tak jsem hluchá a neslyším nic i přes to, že sedím dvě sedačky od nich. V únoru, před dvěma lety jsem měla záchvat a ten mi uzavřeli jako epilepsii, protože můj tatínek měl poúrazovou epilepsii, kvůli které taky v mých 15 umřel a pro mě to byla obrovská rána, protože jsem se vždycky chlácholila tím, že cukrovka není tak hrozná, protože se dá její průběh ovlivnit. Epilepsie ne. A pak stalo tohle. Vystřídala jsem několik doktorů, protože nám nešlo do hlavy, jak můžu mít něco, co měl můj taťka po úraze. To je jako kdyby neměl táta nohu a já se narodila také bez nohy, jak mi jedna doktorka řekla. Bohužel z tátovi rodiny už nikdo nežije, takže nejde vypátrát, jak to tehdy bylo.

Alkohol? Díky nechci

I přes to, že se mamka kolikrát snažila mluvit s lidmi z tátova okolí, nikdo nic moc nevěděl. Jeho maminka umřela, když byly tátovi 3 roky a jeho táta zase hodně pil a o své děti se moc nestaral. Jak už tomu tak bývá, k alkoholu neměl daleko ani můj táta, přeci jen k tomu měl větší sklony. A prášky na epilepsii alkohol prostě nesnesou. Od té doby jsem se alkoholu nedotkla, ani rumovou kuličku bych si nedala. Mám z toho respekt. Nejen kvůli té epilepsii. Myslím si, že pokud by mi prášky vysadili, stejně bych se nenapila. Bála bych se. Někteří na mě koukají divně. Kolikrát říkají, že jejich kamarád má taky epilepsii, pije a nic se mu neděje.

Já si ale myslím svoje. Oni nevědí, jak to je. Říkají mi, že sklenička mi nic neudělá, ale ať si o mě myslí svoje. Ať si myslí, že jsem divná, nebo to beru až moc vážně. Mezi námi, alkohol není dobrý ani kvůli cukrovce, takže naopak dělám dobře. Sice bych si někdy dala třeba skleničku vína, protože je divné, když jsou všichni opilí a já ne. Nerozumím té jejich srandě a příjdu si prostě mimo mísu. Dalším plusem je také to, že ušetřím peníze a pak si můžu koupit třeba něco hezkého na sebe :D.

Jak vypadá hypoglykémie?

Abych se ještě vrátila k té epilepsii a cukrovce, oba dva stavy (hypoglykemický šok – mimochodem tenhle termín strašně nerada používám, a epileptický záchvat (myslím ten grand mal) vypadají totožně. U obou stavů můžou být křeče a bezvědomí. Hypo jsem mohla mít i z toho důvodu, že když přijela záchranka, měla jsem glymču okolo 3.0 mmol/l. Jak to vlastně bylo už asi nikdo nevypátrá, ale to se bohužel nedá nic dělat. Byla jsem z toho opravdu hotová a přišlo mi, že nikdo jiný, kromě mé rodiny nechápe, jak moc hrozné to pro mě je. Že je to vlastně skoro to nejhorší, co se mi mohlo stát.

Čtvrťák a maturita

Ve čtvrťáku už se tak nějak všechno uklidnilo. Všichni potřebovali maturitní otázky, které jsem já měla pěkně vypracované, takže semnou neměli žádný problém a měli mě najednou strašně rádi. Co si budeme povídat, nemám problém předat mé poznámky ostatním. Tak či tak se to budou muset naučit a já bych se z cizích poznámek prostě nenaučila.

To nejdůležitější za ty čtyři roky, co jsem se naučila, je to, abych si z toho, co o mě a mé nemoci říkají ostatní nic nedělala a raději nad tím mávla rukou, protože boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

Pokračování příště.

PS. budu ráda, když se přidáte na moje facebookové stránky 

Karolína