#ze života / Zbořil se mi svět

0
já

Původně to měl být příspěvek na Instastories, abych vám ukázala, že nesouhlasím s pozitivním Instagramovým světem, kde všichni lítají na dovolenou, udělají maturitu na první pokus (ani se vlastně nemuseli učit) a mají nejnovější kolekce oblečení. V reálným životě to tak není. Každý máme svoje problémy a starosti a podle mě by se ty známý influencerky neměli schovávat jen za masku luxusního make-upu a za dokonalým feedem. Podle mě by(chom) měly ukázat kus sebe a kus opravdový reality bez všech těch filtrů. Ona totiž ta dokonalost může vést k tomu, že se nebudeme mít rádi a budeme závidět. Není co závidět. Ty tuny kosmetiky vám štěstí, kamarády nebo zdraví nepřinesou…

Potřebovala jsem vypustit ven moje myšlenky, takže jsem se nakonec rozepsala víc a napsala jsem další článek #ze života. Člověk míní, život mění a já píšu zase o škole…

Filozofie/vysoká škola mě bude pronásledovat ještě další rok

Opět se mi nepovedly státnice a nechci se tvářit, že se nic nestalo. Ono se totiž stalo a stává, ale na Instagram si každej může napsat co chce a většinou tam dáváme jen to nejlepší. Hodně mi na tý zkoušce záleželo a s neúspěchem jsem upřímně nepočítala. Teď už nejsem šťastná, že jsem před týdnem zvládla státnice z teologie, skoro jsem na ten úspěch zapomněla. Jednou zkouškou se mi zbořil svět a jsem za to na sebe naštvaná. Na Instagramu většinou sdílím to hezký ale nejsem sluníčkář. Věřte, že žádná blogerka nemá dokonalej život. Balíčky kosmetiky nejsou zdroj štěstí. Řešíme i normální věci a starosti. Podle mě je největší problém v tom, že to normální se zkrátka neukazuje.

Já vím, že se říká, že je to “jen” škola a že jsou důležitý jiný věci. Vím to. Jenže moje cukrovka se moc se stresem nekamarádí (a já jsem děsnej stresař), takže to pak odnáší i moje zdraví a to už mi vadí. Všechno se děje z nějakýho důvodu a já doufám, že jsem podruhé nepohořela jen kvůli tomu, že jsem se málo připravila. Doufám, že jednou pochopím, proč se to stalo a co tím vlastně táta tam nahoře myslel. 
jáProč si nevěřím(e)?

Víte, v některých věcech jsem dost divná. Ještě před půl rokem jsem si všechna moje přání psala na dveře v dětským pokojíčku u našich. Vždycky se mi to napsaný splnilo. Na vysoký škole jsem nosila jeden náramek na každou zkoušku. Nemusela jsem ho mít na ruce, stačilo ho mít v kabelce. Jenže postupem času jsem měla oblíbený šaty, náramek, propisku, kabelku i andílka a to už jsem si říkala, že nejsem normální. Myslela jsem si totiž, že to zvládnu jen díky tomu, že udělam všechno správně a všechny tyhle amulety si vezmu sebou. Nevěřila jsem tomu, že to zvládnu já. No nebudu lhát, i dneska jsem propisky, kabelku a andílka měla sebou, ale nepomohlo to. Amulety možná fungují jen tehdy, pokud si věříte. A s tím vám dnešní sociální sítě nepomůžou, naopak vám spíš podkopnou nohy, protoze Jarka, Anča a Karel to zvládli a vy jediní ne.

Myslím si, že já jsem ještě taková zdravá blogerka. Sem tam postnu něco o cukrovce a nebojím se ukázat se bez make-upu nebo říct, že mám migrénu. A to je podle mě to, co je hodně důležitý. Umět ukázat to reálný, protože toho nereálnýho je dneska všude až moc a i já mám občas pocit, že bych měla žít dokonalej život, kterej vlastně nemám.

Jsem moc moc moc vděčná za to, že mám Honzíka, mamku, ségru i bráchu a celou svojí rodinu. Uvědomuju si, že jsem dnes zklamala samu sebe a musím si to odpustit, protože se nechci zbytečně trápit – takže máte nějaký typy na tu sebelásku, o který se teď furt mluví? Mě totiž momentálně nic nenapadá…

já

Užijte si (doopravdy) sluníčko, věřte si, buďte vděčný a vyprdněte se na nějákej Instagram. Karolína

Napsat komentář

Prosím napište komentář!
Vaše jméno