#ze života / Jsem blogerka, no a?

1

Právě sedím v autobuse, který směřuje do Bratislavy. Značka Garnier mě vzala na výlet a protože jsme někdy mezi Prahou a Brnem (přesnější info po mě nechtějte 😀 ) a čeká nás ještě dlouhá cesta, rozhodla jsem se, že se rozepíšu o blogování, což mám v plánu už delší dobu. Myslím si ale, že ten článek jen tak nedopíšu, dálnice je hrbolatá tak, že se do správnýho písmenka trefím až na desátý pokus….

Blog ok-makeup mám přes 6 let, s blogováním jsem ale začala už dřív. Tehdy letěli blogy „o ničem“, vkládala jsem různý obrázky a hrála jsem si s grafikou ve Photofiltru. Dělala jsem designy, klikací ikonky a další kravinky, ale bavilo mě to. Psát jsem začala až později a pořádně jsem se do toho opřela až s kosmetkou.

A proč jsem se vlastně začala zajímat o kosmetiku? Prostě jsem se chtěla líbit a nevěděla jsem, proč se po každém make-upu osypu. Prsa jsem neměla, takže jsem to chtěla dohnat aspoň hezkým líčením. Dodnes si pamatuju jak jsem v 9. třídě vyrazila s kamarádkou do drogérie, protože si šla koupit make-up a řekla mi, že jestli chci, tak mi s výběrem poradí. Byla jsem jak Alenka v říši divů. Tehdy nebyli drogérie jako dneska, museli jste poprosit prodavačku, protože stojany byly za pultem a ta vám podala třeba 2 odstíny na vyzkoušení. Dostaly jste mini zrcátko a museli si poradit. Možná to v Praze bylo jiný, nevím. Ale u nás ve městě jsme prostě byli pozadu.

Koupila jsem si stejný šminky jako kámoška a můžete hádat jak to dopadlo. Katastrofálně 😀 Později jsem našla make-up po kterém jsem poprvé neosypala (byl to make-up od Miss Sporty a dodnes si tu jejich lahvičku vybavím. Byla bronzová s tyrkysovým písmem a ten make-up jsem si kupovala několikrát za sebou) a další „problém“, který nastal byl v tom, že mi líčení nedrželo. Jednoho dne jsem narazila na YouTube videa a začala se doma u malýho zrcátka líčit kouřový líčení. No nebudu lhát, talent jsem neměla a trvalo dlouho než se ze stínů à la modřina stalo hezký líčení. To mohlo být někdy v prváku nebo ve druháku na střední, měla jsem prvního kluka a jeho brácha chodil s moji nynější kámoškou Jančou, která mě poprvé nalíčila full face make-up. Tak něják jsem zatoužila vypadat tak dobře jako ona a tak jsem se do toho opřela. Dneska jsem za to fakt vděčná!

Oční stíny bychom měly. Výdrž make-upu ale stále pokulhávala a pořád jsem nevypadala tak hezky jako ty holky Chloe Morello a Carli Bybel. V té době mě nenapadlo, že je to tím, že se zaměřuju jen na oči a vůbec neupravuju obočí. Úplně si pamatuju ten den, kdy jsem na to přišla a možná mi nebudete věřit, ale zjistila jsem to až o dost později. Pamatuju si, že jsem začínala s Honzíkem, protože ten moje make-up kreace upravoval a já mám ve své foto sbírce fakt skvosty.

 

Obočí jsem dovedla k dokonalosti až díky pomádě na obočí od Benefit a díky Cosmopolitanu, který mi pomádu poslal na vyzkoušení. Tehdy jsem to vyzkoušela a koukala na sebe do zrcadla jako blázen. Konečně jsem měla hezky (schválně nepíšu dobře) definované obočí tak, jak se mi líbilo. Výdrž líčení jsem zdokonalila po mém prvním vizážistickém kurzu. Zjistila jsem, že existuje Fix + a od té doby ho mám doma nonstop.

Když jsem začala psát blog, nevěděla jsem, že některé firmy bloggerkám posílají kosmetiku. Měla jsem jeden šuplík s kosmetikou, kde byla sbírka moje, mamky i ségry, ale já to měla v pokojíčku a před kámoškama jsem mohla frajeřit, kolik toho mám 😀 . Půlka z toho byly balzámy na rty, ale co, kosmetika to byla. Už ani nevím, jak se to stalo, ale poprvé mi přišly na vyzkoušení nějáké vzorečky od Eucerinu a úplně si pamatuju, jak jsem všechny ty vzorky vyskládala v pokoji na zem a nadšeně je fotila mobilem. Pyšně jsem je vyskládala do kosmetického šuplíku a ani jsem je nechtěla používat! Za čas se ozvala další firma, tuším, že to byla Miss Sporty, ale  pořádně se to „rozjelo“ až s Honzíkem. Ten měl totiž profi foťák, uměl nastavit všechny ty čísla, kterým jsem nerozuměla a přestala jsem fotit s bleskem. Taky mi výrazně vylepšil vzhled blogu a konečně můj web vypadal podobně jako blog Petry Lovelyhair.

Moje první tiskovka

Výraznou změnu jsem zaznamenala při stěhování do Prahy. Nevím, jak ten zlom nastal, ale dostala jsem první pozvánku na tiskovou konferenci. Byla to značka Dove a tiskovka byla v Žižkovské věži (archivní článek najdete tady). Nikoho jsem tam neznala, takže jsem přišla, vyfotila pár fotek a kochala se. Trh z paty mi vytáhla Lea, která dorazila s mírným zpožděním. Pocházela ze stejného města jako já, takže jsem se na ní nalepila jako klíště. Na konci tiskovky jsem dostala taštičku na vyzkoušení a to byl pro mě splněný sen.

Podobně je tomu i se spoluprací se značkou Yves Rocher. Než jsme se přestěhovali do Prahy, nikdy jsem nebyla v jiném obchodě, než v drogérii u nás ve městě a nebyla to Teta, dmko nebo Rossmann. Byla to drogérie Martina, byli tam asi 3 stojany s dekorativkou a jinak plno šamponů a sprcháčů. Ta už dneska ani neexistuje, škoda!

Do parfumérky jen za trest!

Poprvé mě do parfumérky a jiných obchodů donutil až Honzík. A slovo donutil myslím bez legrace. Do Sephory jsem nechtěla ani za nic, protože jsem si myslela, že nebudu mít peníze ani na vatovej tampón, natož na řasenku od Diora. A podobně na tom byl i obchod Yves Rocher. Honzík mě po nákupu jídla v Tescu v Letňanech přinutil a šli jsme se tam podívat. Nakonec jsem si odnesla regenerační šampon, kondicionér, balzám na rty a dvoufázový odličovač a když jsme z obchodu odcházeli, řekla jsem, že bych chtěla s Yves Rocher spolupracovat, ale že se to nikdy nestane. A ono se to stalo!!!!! Když mi zastoupení Yves Rocher po několika letech napsalo, byl to pro mě splněný sen!

notebookMusím říct, že je super si takhle zavzpomínat a vzpomenout si, jak obrovskou radost jsem měla. Samozřejmě jí mám i dneska ale není to takovej ten obří příval štěstí, jako když vám příjde první balíček… Poslední dobou si to ale uvědomuju. Jako malá jsem chtěla být ta modelka v reklamě na Maybelline a před pár týdny jsem s týmem Maybelline jednu reklamu točila, takže se mi to vlastně splnilo!

Proč se nechlubím tím, že jsem blogerka?

Koukám, že jsem se tak něják rozepsala o mých začátcích ale chtěla jsem dnešním článkem říct něco úplně jnýho. Chtěla jsem psát o tom, že se vlastně tím že jsem bloggerka moc nechlubí, protože tím automaticky dostanete nehezkou nálepku, což se mi „povedlo“ i na vejšce, kde jsem o tom nikomu neřekla a vypátrala mě kámoška, protože si všimla, že něco přidávám na nějakou stránku ok makeup Karolína. A víte co? Dnešním dnem se tím chlubit budu! Kdo vydrží mít tak velkej koníček přes 6 let? Já jo!

Tímto článkem bych chtěla vám všem poděkovat. Děkuju firmám, který mi posílají kosmetické novinky, berou mě na výlety a zvou mě na eventy. Děkuju vám všem, kteří čtěte  můj blog, sledujete mě na Instagramu nebo na YouTube, protože díky vám mám tu možnost. A taky děkuju Honzíkovi, že mě podporuje, fotí mě i když zrovna nemá náladu, upravuje mi fotky (protože mi to občas fakt nejde), upravuje  donekonečna nastavení času, ISO a závěrky a vrací se domů kvůli tomu, že jsem zapomněla kartu do foťáku nebo nabitý baterky. Žít s blogerkou dá zabrat, ale o tom zase jindy 😀

A pokud se ptáte, jak jsme v té době vypadala, hodím vám sem jednu archivní fotku.. O tom, jak vypadal můj blog někdy příště, to stojí taky za to. Mějte se hezky, K.

líčení

1 komentář

  1. Veľmi pekne napísané. Občas si človek ani neuvedomí, koľko toho vlastne za všetky tie roky zažil, kam sa posunul a kam chce kráčať v budúcnosti. Je fajn si čas od času zaspomínať na svoje začiatky. Vtedy si človek uvedomí, že vlastne má právo byť na seba hrdý 🙂

Napsat komentář

Prosím napište komentář!
Vaše jméno