Poslední dobou si pohrávám s myšlenkou čapnout příležitost za pačesy a začít pořadně blogovat/vlogovat/fotit… Pomohl mi k tomu i fakt, že mě nadšeně podporují kamarádi a Honzík. JENŽE pak je tu to depresivní podzimní období. Myslela jsem si, že se mě netýká, ale v posledním týdnu pozoruju, že často usínám už v sedm večer, vzbudím se až ráno a nic se mi nechce. A je jedno, jestli mám jít zrovna do práce nebo mám volný den. Zatím si říkám, že za to může ta úterní „dětská“ viróza, málo víkendového spánku a ranní mňoukání Belly, který jinak obstarává Honzík a že žádnou depku nemám. ALE pak si vzpomenu na to, že:
- bych se už sakra měla začít učit do školy nebo číst tu doporučenou filozofickou literaturu, kterou jsem jako zběsilá sháněla po všech antikvariátech v Praze, což mi kazí náladu nejvíc.
- chci dělat víc věcí, než kolik mám energie a času. No jak tohle vyřešit fakt nevím…
- mě už nebaví Praha. Poslední dobou mám pocit, že lidi jsou všude a vadí mi i pošťák 😀 Nejraději bych si sedla na terasu s kafem a jen seděla. Jenže nemáme terasu…
- jsme měli včera odletět na dovolenou na Bali. Neodletěli jsme a letenky propadli. Jak by řekli kluci – tohle je #richlife. Srdce mi krvácí!!!!
- pořád nevím, co Honzíkovi koupit ke kulatému výročí. Můj původní nápad se líbí jen 2 lidem. Mě a mamce (mami díky :D). Takže pokud máte nějaký tip, sem s ním!
- Honzík je fuč jen 3 týdny a mě to příjde jako půl rok. Jasně, zatím moc netruchlím, nemám na to moc čas a doma mě zaměstnávají kočky, ale večer je mi smutno a potřebovala bych obejmout.
Můj nejčastějí výhled po ránu… Naštvanej Allwin
Upřímně jsem byla na vztah na dálku zvyklá. Aspoň na začátku. Tehdy jsem jezdila do Budějovic jednou za měsíc a ta cesta autobusem se mi zdála nekonečná. Nakonec jsme první půl rok zvládli krásně a sestěhovali se spolu do Prahy. A od té doby jsme se rozloučili maximálně na 10 dní, když jsem jela s rodičema na dovolenou. Jsme takový závisláci, za což jsem ráda. Ono je vlastně jedno, jestli jste závislák nebo sólista, důležitý je to, abyste k sobě našli toho parťáka. Devět týdnů je delší doba a když jsem na to v létě kývala, nějak jsem nevěřila tomu, že to příjde. A ono přišlo.
Pomalu ale jistě šílím z Vánoc. Říkejte si co chcete, už se to blíží a já bych nejraději ozdobila náš byt, pořídila stromeček a začala péct cukroví. Ale samotný se mi nějak nechce. Na dárky je ještě čas. To si říkám hlavně z toho důvodu, že nemám z čeho dárky platit, čekám na výplatu jako na smilování, protože když Honzík odletěl, tak jsem si chtěla dělat radost a nakupovala. A ono je to znát, když berete pět švestek a za tři si koupíte kabát a svetr 😀 Sirotčák mi totiž už 3 měsíce nepříšel (#student) a do rezerv šahat nechci. Zatím se držím zuby nehty!
Protože spolu budeme s Honzíkem 5 let, nějak se z toho delšího odloučení nehroutím. Jak jsem psala, moc času na brečení není, voláme si (minimálně) 2x denně. Ještě že existuje FaceTime a internet! To mi připomíná naše začátky, kdy jsme skypovali i 8 hodin denně. V nečem to má i svoje výhody. Mám na sebe víc času, doma častěji uklízim (nikdo jinej to za mě totiž neudělá) a nemusím se rozčilovat nad tím, že má Honzík všude kabely a poházený trička. Taky za to nehroucení můžou letenky, který mám do Izraele koupený. Kdybych je totiž neměla a slavila naše výročí sama v Praze, bylo by to větší peklo. Přišlo mi, že Honzík odletěl a hned jsme začali řešit, kdy a jak poletím. A tak tuším, že to bude jeden velkej průser. Mimo EU jsem totiž ještě neletěla a mluvit anglicky jsem už zapomněla.
Tak snad to semnou všichni moji kamarádi vydrží. Chudáci se mi musí věnovat víc, než kdy jindy, ale zatím se ozývají i oni, což je asi dobrý znamení, ne? A poslední výhoda? Můžu jezdit za našima každej víkend, takže mami, připrav se! O víkendu pečem, ať mám do Izraele výslužku 😀 Mimochodem, nikdy si neposílejte fotky toho, co momentálně vidíte. Pokud teda nejste ten, kdo je u moře…
Co říkáte na vztahy na dálku? Já jsem pro, myslím si totiž, že nám to vztah posílí, ale dýl jak dva měsíce bych nedala… Takže miláčku, po Vánocích už nikam 😀 Mějte se krásně, Karolína
Pro mě vztah na dálku už nikdy. Čtyři roky mi docela stačily. Čím jsem starší, tak si uvědomuji, jak mě to uvnitř poznamenalo a že to byla i možná moje ztráta času. Člověk se přizpůsobuje, aby byl aspoň na ten víkend s milovanou osobou, která stejně musí objíždět celou rodinu a přátelé, když se vrátí do ČR 1X za měsíc. Vztah se zasekl a nepokračoval dál. Už bych do toho nešla. Přeji hodně štěstí a sluníčka do života v tomhle počasí. 🙂
Comments are closed.