I když mě ještě čeká dlooooouhá cesta, rozhodla jsem se, že začnu se psaním už teď. Nechci zapomenout tyhle počáteční pocity, protože je to krásný a já si je chci uchovat na památku a podělit se s vámi o to, jaká byla (a stále je) naše cesta k vytouženému miminku.
Dnes je 25. června 2020
To, že jsem těhotná jsem zjistila ještě před očekávanou menstruací, v neděli 31.5.2020. Tak nějak jsem tušila, že bych si měla udělat těhotenský test, protože jsem o víkendu nečekaně vylítla na Honzíka kvůli úplné zbytečnosti. Ani mi nepřišlo, že jsem byla hodně nepříjemná. Jenže Honzík už pár dní tušil, že něco je jinak. A měl pravdu. V neděli se mi na testu ukázali krásný dvě čárky. A i když ta jedna nebyla úplně výrazná, věděla jsem, že je to dobré znamení.
Březen 2019
Naše cesta k miminku začala už před rokem. O miminko jsme se začali snažil v březnu 2019. Protože jsem okolo sebe měla hodně párů, kteří si miminko přáli nebo přejí ale úplně se jim nedaří a já mám cukrovku, myslela jsem si, že to nepůjde hned a že na miminko budeme muset několik měsíců čekat.
Opak byl pravdou.
Otěhotněla jsem první měsíc, takže jsme se na konci dubna radovali z toho, že se to povedlo a my budeme 3. To, že jsem těhotná jsem tušila ještě několik dní před menstruací. Pamatuji si, že jsme byli na procházce a já řekla Honzíkovi, že jsem těhotná, že to cítím. A on mi řekl, že se snažíme měsíc a že bych to takhle brzy stejně ještě nepoznala. Boleli mě prsa a prostě jsem to vnitřně věděla. I když jsem se to snažila tolik neřešit, protože jsem nevěřila, že by se to mohlo povést hned.
V květnu jsem toho ale měla poměrně hodně naplánovaného. Splnil se mi obrovský sen a já jsem mohla letět v pondělí 6.5.2019 na Presstrip do Frankfurtu se značkou Essence (o tom jsem psala v tomto článku). Mohla jsem si vzít někoho s sebou, takže jsme s Honzíkem vyrazili na výlet. Bylo to boží a i přes počáteční obavy, jestli na miminko není moc brzy, jsem se začala těšit. Cestu jsem samozřejmě konzultovala s mojí dia doktorkou, která mi řekla, ať letím, že v tom žádný problém nevidí. Na prohlídku na gynekologii bylo ještě brzy, takže jsem si říkala, že na kontrolu půjdu až se vrátíme z Německa.
Okolo poloviny května jsme měli letět na 4 denní dovolenou s mamkou, ségrou a bráchou na Mallorcu a moc jsme se těšili. To nakonec nevyšlo kvůli zrušenému letu, takže jsme na dovolenou neletěli. Možná to byl osud, protože kdo ví, co se ve Španělsku mohlo stát. Ale k tomu se postupně dostanu.
První (ne)nápadné příznaky
Po tom zrušeném letu jsem šla na gynekologii k mojí paní doktorce. Ono se celé bylo komplikované v tom, že jsem měla gynekologii na severu Čech a tam jsem se dřív, jak v polovině května nedostala. Bydlíme totiž v Praze, ale některé lékaře mám pořád na severu. Břicho mě nebolelo, myslela jsem si, že večerní chmury souvisí s tím, že mám dopisovat bakalářku a teď jsem najednou těhotná (teď z odstupem času to podle mě byly už nějaké deprese, ale snažila jsem se na to nemyslet a říkala jsem si, že mám jen špatnou náladu, protože od teď bude všechno jinak). Nakonec si myslím, že to právě souviselo s tím těhotenstvím.
V noci jsem nemohla moc spát, pořád jsem se převalovala a mohla jsem ležet jen na pravém boku. To si pamatuju, protože jsem v noci často nespala a koukala z okna do tmy. Cítila jsem se prostě divně nebo jinak, ale dávala jsem to za vinu zvětšující se děloze. Jinak jsem se ale cítila dobře, takže jsem na gyndu nespěchala. Stejně mi všichni říkali, že na lékaře je ještě brzo, že bych se zbytečně nervovala, takže jsem chtěla na kontrolu až když bude alespoň něco málo vidět. O těhotenství jsem toho moc nevěděla, sice jsem googlila, ale většinou jsem našla to stejné. Na gyndu je pár dní po zpoždění sakra brzo.
Kdybych věděla to co dnes, upalovala bych rovnou a rozhodně bych ani přes uklidnění od paní doktorky nikam neletěla. Pro jistotu.
Mimoděložní těhotenství
Na gynekologii jsem šla hned, jak to bylo možné – 13.5.2019. V tu dobu jsem se cítila hodně nafouklá, bolely mě prsa, jinak nic. Bohužel paní doktorka nikde nic neviděla, takže mi vzala krev a řekla, že mám za dva dny přijít znovu. Výsledky HCG nebyly špatné, takže byly jen dvě možnosti. Buď je miminko ještě hodně malé (a já mám cykly dlouhé až 35 dní, takže to bylo možné), nebo jde o mimoděložní těhotenství.
Po kontrole mě malinko bolelo břicho (ale jen na pár minut a pomohlo mi, když jsem si lehla), což byl jediný divný a trošku znepokojující příznak. Paní doktorka na gynekologii mi říkala, že pokud mě břicho bolí stejně nebo míň jako při menstruace, je vše v pořádku. Jenže já mám bolesti přes MS hodně velké, takže se mi to špatně srovnávalo.
Bohužel se za dva dny na to potvrdilo, že jde o mimoděložní těhotenství na levé straně. Vím, že moje levá strana (vejcovod a vaječník) je pokaždé na gynekologii špatně vidět, ale tentokrát to v nemocnici nemohli najít vůbec. Nakonec asi po hodině našli a viděli tam i mimčo. Operaci jsem měla naplánovanou další den ráno.
Zbytek dne i noc byla hrozná, na patře jsem slyšela miminka a celou dobu jsem brečela. Bylo to pro mě fakt děsivý a nerada na to vzpomínám. Nesla jsem to špatně. Operace proběhla bez velkých komplikací, už to tedy bylo na hraně, ale stihlo se to včas. Odebrali mi levý vejcovod a za 2 dny jsem šla domů. Já osobně jsem se tedy na odchod domů moc necítila, mám hodně nízký tlak, takže se mi po anestezii hodně motala hlava a než jsem se postavila, dost to trvalo.
Operace stran diabetu
Z diabetického hlediska jsem operaci zvládla. Žádné velké přípravy jsem neměla, protože šlo o urgentní výkon. Jinak se to samozřejmě řeší dlouhodobě, aby bylo vše ok. Měla jsem sensor i pumpu po celou dobu operace a po operaci mě budili s tím, že jsem vysoko, takže jsem čekala astronomické hodnoty. Měla jsem 13.5 mmnol/l a poměrně rychle se mi to podařilo srovnat.
Dost jsem se té operace bála, ale sestřičky i doktoři na mě byli moc hodní a to mě dost uklidňovalo. Další den mi vyndali drén, to bolelo asi nejvíc, au! ALE byl vyndaný za pár vteřin.
Bolestivé šestinedělí…
Po operaci jsem měla klasické šestinedělí, což tedy nebylo vůbec nic příjemného. Hlavně proto, že jsem o tom s nikým, kromě rodiny nemluvila. Hodně jsem byla doma, nikam nechodila a ležela. Dost jsem brečela a přišlo mi, že všichni okolo mě oznámili těhotenství nebo porodily. Začala jsem to vnímat asi nějak intenzivněji. Kamarádky, které napsaly na Facebook, že jsou těhotné jsem rovnou blokovala, abych se zbytečně netrápila, což jsem ostatně dělala celý rok. Blogerky, kamarádky, všechny… Nechtěla jsem na to myslet. V tu dobu jsem si sem tam psala něco jako deník, abych se z toho ošklivého vypsala. Až se na to budu cítit, pokusím se to projít a to nejdůležitější vám zveřejním. Ale zatím tu složku otevírat nechci.
Nejhorší na tom bylo, že otěhotněly třeba i ty kamarádky, které říkaly, že děti ještě vůbec nechtějí. Přišlo mi to jako obrovská nespravedlnost a dost jsem okolní svět nenáviděla. Nejvíc mi s tím pomáhal Honzík. I když to i pro něj muselo být sakra těžký, nedával to najevo a dost mě podporoval.
Hrozný bylo, že o další miminko jsme se nemohli začít snažit hned. Mohli jsme to zkoušet až za 3 měsíce a mě to přišlo jako strašně dlouhá doba. Myslím si, že ze špatné nálady mě dostalo až plánování svatby a svatební cesty. Začala jsem myslet na hezké věci a pomalu jsme si začali malovat, že se začneme o miminko pokoušet na naší svatební cestě, kterou jsme plánovali na celé září. Říkala jsem si, že tam to určitě vyjde. Jenže nevyšlo.
O mimoděložním těhotenství jsem natočila i video na YouTube. Pokud by vás víc bavil videoobsah, můžete se mrknout i tam: