NAŠE CESTA K MIMINKU 2. / Milý deníčku…

0

Pokud jste četli předchozí článek o mimoděložním těhotenství, asi víte, že jsem ho prodělala před rokem a půl. Člověk spoustu věcí zapomene nebo vnímá jinak a proto jsem si prošla deník, který jsem si tehdy psala, abych se vypsala z těch špatných pocitů. Protože vím, jak moc je to těžké a čím jsem si procházela, říkala jsem si, že se o moje tehdejší zápisky podělím. Prvních pár řádků jsem začala psát už tehdy, když jsme se o miminko začali snažit a vůbec jsem netušila, co mě čeká…

20.3.2019

Uffff, je to tady. Včera jsem si v lékárně koupila těhotenský vitamíny. Je to takovej vzrušující pocit a já doufám, že za rok doma nebudeme 4 ale bude nás 5. Já, Honzík, Bella, Allwin a malá Karolínka nebo malej Honzík. Těším se!

3.5.2019 ráno

Jsem těhotná, vím to.

Až pojedu za Honzíkem do práce, udělám si test a uvidíme… Posledních pár dní mám intenzivní pocit, že se semnou něco děje. Přijde mi, že mám hezčí pleť, že mi jsou malý džíny, bolej mě záda i prsa. Jen to teď pár dní svádím na to, že mám dostat menstruace. Na miminko nespěcháme, něják extrémně jsme se nesnažili, takže jsem spíš zvědavá ☺

3.5.2019 večer

//

Slabá, ale je tam. Druhá čárka!!! Když jsem dneska jela za Honzíkem do práce, říkala jsem si, že 3 dny zpoždění u mě už nejsou normální a pak jsem si uvědomila, že je to dneska přesně 9 let, co umřel taťka. Proto jsem si řekla, že dneska si ten test prostě udělat musím, že by to byl osud a miminko mi posílá taťka tam seshora, protože je to takovej můj anděl strážnej. A ono se to splnilo. Tatínku, byl bys dědeček ☺

4.5.2019

Tak se to povedlo hned na první pokus! Včera i dnes jsem si dělala těhotenský test, menstruace pořád nikde, dvě čárky se objevili, takže můžeme slavit. Nečekala jsem, že to přijde tak rychle, takže jsem byla zaskočená a v noci jsem nemohla spát. Je to tady! Jediný, co si teď přeju je, ať jsem já a miminko v pořádku. A tipuju, že to bude holka ☺

a pak se toho seběhlo tolik najednou…

23.5. 2019

Dnes je to týden, co jsem po operaci. Od neděle jsem zpátky v Praze a snažím se co nejvíc odpočívat. I když mám pocit, že mě po fyzické stránce nic netrápí. Nedokázala jsem otevřít ten původní těhotenstký dokument, kam jsem si psala první dojmy z toho, když jsem zjistila, že jsem těhotná a když mi test ukázal //, takže jsem vytvořila nový. Myslím, že ten dokument otevřu až za hodně dlouhou dobu, možná vůbec. Sice jsem si tam napsala jen pár vět, ale stejně mě to trápí. Podobně to mám s těhotenskými testy, které jsem si nechala na památku. Mám je v prvním šuplíku pod počítačem a když ten šuplík otevřu, vždycky to tak bolí, takže se tam snažím nekoukat. 

První těhotenský test jsem dokonce původně vyhodila do koše. Ta čárka tam totiž byla hodně slabá, takže jsem si myslela, že tam nic není. Jen mi to nedalo a pak jsem na to posvítila baterkou od telefonu. A byla tam. Slaboulinká, ale byla. Nejdřív jsem si myslela, že jen tak ta čárka prosvítá, ale začala jsem hledat na internetu a zjistila jsem, že když tam je čárka, je více méně jasno. Další ráno jsem si udělala další test a čárka už byla vidět líp. A pak jsem si koupila ještě jeden test, takový ten hezčí, abychom měli na památku, ale ten jsem nestihla použít…

Přijde mi, že na mě teď všude vyskakují těhotenské fotky, fotky miminek, nebo těhotenská bříška a všechno to miminkovské štěstí. Několik profilů na Instagramu jsem dokonce přestala sledovat, aby mě to tolik nebolelo a já na to pořád nemusela myslet. Zítra jdu na vyndání stehů, tak doufám, že další hojení bude v pořádku a bude probíhat tak, jak má. Hojení těla i duše. 

Cukrovka s tím prý nesouvisí…

Už když jsem zjistila, že jsem těhotná, uvědomovala jsem si, jaký je to zázrak. Všude jsem v posledních měsících četla, jak to některým párům nejde a čekají měsíce nebo dokonce roky, na to, než žena otěhotní. Já otěhotněla hned první měsíc, ale miminko se prostě usadilo jinde. Zatím nevíme proč, výsledky přijdou až za dva týdny, ale i tak není jasné, že se zjistí příčina. Asi jen špatná shoda náhod. S cukrovkou to prý může a nemusí mít spojitost. U mladých diabetiček jsou prý potraty častější, ale co se týče kompenzace, myslím si, že jsem jí měla v pořádku a těhotenství jsem plánovala jak s mým gynekologem, neurologem tak diabetologem, takže jsem si jistá, že tuhle přípravu jsem nezanedbala. Myslím si, že za tu trochu může můj levý vejcovod a vaječník, protože ty jsem měla vždycky špatně viditelné a levou stranu prý menší, ale přesný důvod se asi nikdy nedozvíme.

Na gynekologii jsem byla ještě před dovolenou s Honzíkem. Říkala jsem si, že si tam zajdu jen pro jistotu, abych věděla, že je vše v pořádku. Když ale paní doktorka na ultrazvuku nikde miminko neviděla, začala jsem se bát a tak něják jsem v hloubi duše tušila, že to není v pořádku. Hodnota hCG mi vyšla hezká, měla jsem nějákých 2399 což bylo dost na to, aby bylo miminko vidět (dočetla jsem se, že v děloze je mimčo vidět od hodnoty 1000), ale říkala jsem si, že se třeba schovávalo, že je malinké, nebo že mám v bříšku dvě a jsou menší, proto nejsou vidět.

Jak mě (NE)bolelo břicho

Mimoděložní těhotenství se projevuje tím, že krvácíte nebo máte obrovské bolesti břicha. Dva dny mě bříško bolelo, ale nebylo to nic hrozného. Prostě mě bolelo stejně, jako když přichází menstruce. I když je pravda, že moje menstruce bolí vždycky jako pes. Tohle nebyla horší bolest, byla menší a za pár hodin přešla. A taky jsem četla, že když máte tu hodnotu 1000 většinou u mimoděložního těhotenství už trpíte jako blázen a máte krvácení, což už bývá průšvih. Mám delší cyklus, 32 dní, takže teoreticky bylo možné i to, že prostě mimčo nebylo vidět, protože bylo mladší. Za dva dny mi ale bohužel hCG nevzrostlo, takže bylo jasné, že moje těhotenství není v pořádku. A za hodinu už jsem byla v nemocnici. Začalo kolečko doktorů a nakonec se zjistilo, že je mimčo na levé straně vejcovodu, což podle mého byla ta lepší varianta. Levý vaječník a vejcovod jsem měla menší a celou levou stranu jsem měla hodně nepřehlednou, takže než pan doktor něco našel, trvalo to přes půl hodiny.

A byla to sakra dlouhá půl hodina…

Na sál jsem šla další den ráno. Noc byla hrozná. Asi nejhorší, jakou jsem kdy zažila. Nemohla jsem spát, pořád jsem brečela a strašně jsem se bála.

Moje první operace

I přes to, že jsem v nemocnicích strávila dost času, na operaci a v anestezii jsem nikdy nebyla. Bála jsem se, jak se mi bude držet cukr, ale naštěstí jsem měla sensor a celou operaci se mi glymča držela i kvůli stresu výš. Měla jsme glykémii okolo 10-11 mmol/l ale po operaci se mi to povedlo poměrně rychle snížit. A taky jsem byla nešťastná z toho, že se to nepovedlo. Už tak jsem v života měla hodně smůly, proč nemůže vyjít ani tohle… Přišlo mi to hrozně nespravedlivý..

Přišlo mi i strašný, jak jsem musela podepisovat všechny ty papíry a vymýšlet tajný heslo pro Honzíka a mamku, kdyby se mi něco stalo. Však mi všichni říkali, že půjdu jen na laparoskopickou operaci a že je to malý výkon, tak proč všechna ta poučení, všechny ty injekce a obstrukce. Vím, že je to nutné, dělala jsem zdrávku, ale v podobných situacích mi to nepomáhá, naopak vím, co všechno se může stát a mám z toho tak větší strach. Na štěstí se nestalo nic a operace proběhla bez velkých komplikaci (ťuk ťuk). Na břiše mám 3 jizvy a asi 5 stehů a zdá se, že se jizva hojí hezky. Sice občas svědí, ale to je dobré znamení, to je tím, že se hojí. Už mi žloutnou i modřiny, který mám na obou rukách a na ramenou. I když jsem na odběry krve a injekce zvyklá, za těch 5 dní toho bylo hodně i na mě. A dokonce mi žíla i praskla, proto ty modřiny.

Po výkonu…

Několik hodin po operaci jsem si řekla o léky na bolest. Bylo mi dost špatně a přišlo mi, že ta kapačka začala fungovat až za delší dobu. Nakonec se mi udělalo líp a další den už jsem měla prášek na bolest jen ráno. Vstávalo se mi sice hůř, ale když jsem se překulila na bok a vstávala z boku, tak hrozné to nebylo. Z anestezie mi byla špatně ještě celý den. Na výkon jsem šla mezi prvními (to diabetici chodí). Myslím, že to bylo někde okolo 9:30 a za hodinu jsem byla zpět na pokoji. První vstávání z postele jsem nezvládla. Mám hodně nízký tlak i normálně, a při prvním sezení se mi hrozně zatočila hlava, že jsem si musela lehnout a odpočívat, protože mi z toho bylo i na zvracení. Po probuzení jsem měla hroznou žízeň, pít jsem mohla po troškách. Pocit žízně nesnáším. Když mi bylo špatně kvůli cukrovce, vždycky jsem měla žízeň, takže mi to tenhle stav ještě dost barvitě připomněl. Ten čaj který jsem ten den pila byl vynikající. Stejně tak puding, který jsem dostala k večeři. Byl to ten nejlepší puding na světě. Mňam!

Snažila jsem se „cvičit“ tím, že jsem si aspoň na chvíli vždycky sedla na postel, dýchala jsem a nekoukala dolů, ale stoupla jsem si až několik hodin po probuzení. Příjemný pocit to tedy vůbec nebyl, ale chtěla jsem být co nejrychleji fit. Nakonec jsem si stoupla za pomocí mamky, která do nemocnice přišla odpoledne na návštěvu a pomohla mi na záchod. Cestou nazpátek už sem se motala hodně, ale došla jsem bez zranění. Další den ráno už jsem zvládla i sprchu, ale mírně se mi hlava motala i tak.

7. týden těhotenství a glykémie

Co se týká glykémií, už v tom 6+5 týdnu, ve kterém jsem oficiálně byla jsem měla glymči vyšší než obvykle. Držela jsem se často okolo 9 mmnol/l. Často jsem si dávala bazální dávku na 130% a bolusy k jídlu jsem si dávala skoro dvojnásobné. Jednu dobrou stránku to ale má, až budu těhotná znovu, už budu alespoň malinko vědět, co a jak. Alespoň v těch prvních týdnech. 

Teď už jsem zase na stejných hodnotách inzulínu, dávám si stejně, jako před těhotenstvím, ale ještě dva, tři dny nazpátek jsem toho inzulínu potřebovala víc. Doufám, že všechno bude v pořádku a že se brzy budeme moci snažit znovu. Miminko si moc přeju a doufám, že se mi brzy uzdraví tělo i duše…

Je mi smutno. Myslím na tebe, Andílku…

23.8. 2019

Do tohohle dokumentu jsem neměla odvahu se podívat přes 3 měsíce a vlastně bych ho ani neotevřela, kdybych posledních pár dní neměla tak divnou náladu a nerozhodla se z toho aspoň trochu vypsat. Od té doby co jsem odešla z nemocnice, skončilo mi šestinedělí a já se malinko oklepala, začala jsem řešit, jestli nepřejít na gynekologii do Prahy. Objednávací doby jsou ale tak strašně dlouhý, že mi to bere sílu. Nepomáhá tomu navíc ani fakt, že budeme s Honzíkem skoro celé září na cestách, takže dostávám termíny až na říjen a přijde mi to až za strašně dlouhou dobu a já se bojím, že něco zanedbáme nebo že budeme zbytečně čekat. Po operaci se doporučuje otěhotnět nejdříve za 3 měsíce kvůli tomu, aby se tělo i děloha dala dohromady a vše se přiblížilo stavu před tím, co se mi stalo v květnu.

Vejcovod mi sice nový nenaroste ale teď na začátku září to budou právě ty 3 měsíce. Bláhově jsem si malovala, jak to po svatbě na svatební cestě znovu začneme zkoušet. Chci, aby mě předtím nějáký doktor viděl, aby mi řekl, co a jak, co mám vlastně vůbec očekávat, protože v nemocnici mi kromě toho, že jsem mladá a vše bude v pořádku, moc neřekli. A to že jsem mladá ještě nemusí nic znamenat, i když se pořád snažím myslet pozitivně, protože se všude říká, jak moc je to důležitý. Mě to teda momentálně moc nejde.

Je zajímavý, že když se před někým o tomhle tématu zmíním, zjišťuju, že nejsem zdaleka jediná, kdo má problém. Spousta mých známých a kamarádek se snaží několik let, takže vlastně můžu být vděčná za to, že nám se to povedlo takhle brzy a víme, že to všechno funguje, jen jsme prostě měli smůlu a mimčo se usadilo jinde.

Proživám to znovu…

Myslela jsem si, že jsem z toho nejhoršího venku, ale vlastně si tím teď nejsem vůbec jistá. Posledních pár dní mám pocit, že to všechno prožívám znovu a stejně přinejmenším intenzivně. Možná za to může svatba, kterou máme přesně za týden, že se mi chce pořád brečet, nebo to, že jsem zrovna dočetla smutnou knížku, nevím. Nepříjde mi ale, že bych brečela kvůli svatbě. Myslím si, že se přes to úplně nedostanu nikdy a pořád mě bude v dušičce kousat červíček s tím, proč se to stalo zrovna nám. Je mi z toho smutno, takže se na to snažím nemyslet, ale není to jednoduchý. Občas mi stačí vidět dítě nebo těhotnou maminku a hned mám zkaženou náladu. Často si taky vzpomenu na to, v jakým bych teď byla měsíci, že už by to vlastně všichni věděli, že bych rodila někdy okolo Vánoc…

Říká se, že všechno špatný je k něčemu dobrý a že to všechno pochopím až později. Zatím to ale nechápu a je to pro mě hodně těžký. Těžký, že si to snad nikdo neumí představit a tak těžký, že se to nedá srovnat ani s tím, když mi zjistili cukrovku.

Napsat komentář

Prosím napište komentář!
Vaše jméno